Tajemství kohoutího kokrhání odhaleno!

Kohoutek obecný

Náš domácí kohoutek, kterýho každej zná z dvorku, je vlastně zdomácnělá verze divokýho kura. Je to jeden z nejběžnějších opeřenců, co lidi chovaj - jednak na maso, jednak kvůli vejcím a taky pro peří. Když potkáte kohoutka, hned ho poznáte - je větší než slepice a má takový ty typický znaky: na hlavě mu trůní pěkně červenej hřebínek, vzadu se mu vlní dlouhý ocasní pera a na nohách má ostře vypadající ostruhy. To jeho ranní kokrhání, to už je taková klasika - tím si značkuje svoje území a dává vědět ostatním kohoutům, kdo je tady pánem. Co se žrádla týče, zobne si všechno možný - od zrníček přes broučky až po rostlinky, někdy uloví i malou myšku. V lidský kultuře má kohoutek speciální místo - odjakživa byl symbolem síly a odvahy, a když se řekne bdělej jak kohoutek, každej ví, co to znamená.

Vzhled a zpěv

Kdo by neznal našeho kohoutka obecného - toho pestrobarevného krasavce z polí a luk. Samečci jsou skutečně nepřehlédnutelní - na hlavě nosí šedivou čepičku s černým proužkem přes oko a nádhernou červenou korunku. Jejich kabátek hraje všemi barvami - od hnědé přes černou až po okrovou. Na bříšku jsou světlejší, s tmavými flíčky po stranách. A ten jejich ocásek - dlouhý a elegantně prohnutý! Samičky jsou mnohem skromnější, celé v hnědém s tmavým kropením, což jim báječně pomáhá splynout s okolím, když sedí na hnízdě. A když na jaře samečci spustí svoje kikiriki, to je teprve koncert! Jejich zvonivé hlasy se rozléhají široko daleko po krajině.

Rozšíření a prostředí

Náš kohoutek obecný je fascinující opeřenec, který si dokáže poradit skoro všude. Najdeme ho po celé Evropě, v Asii i v severní části Afriky - jen ty úplně nejsevernější kouty Skandinávie a Ruska mu nejsou po chuti. Je to takový šikovný ptačí obyvatel, který se cítí jako doma na loukách, polích, u lesa i v městských parcích. Vodu má prostě rád - ať už jsou to říčky, rybníky nebo mokřady, vždycky musí být někde nablízku. Nejvíc mu to sedí tam, kde není moc vysoká tráva, aby mohl pohodlně hledat něco k snědku na zemi. Když přijde zima, někteří z našich kohoutků se radši vydají za teplem jinam, ale najdou se i tací, co zůstanou věrní svému domovu.

Vlastnost	Kohoutek
Velikost	Střední (menší než holub, větší než vrabec)
Zbarvení	Výrazné, s červeným hřebínkem u samců
Zpěv	Charakteristické kokrhání

Potrava

Kohoutek, ten pyšný vládce našeho dvorečku a ranní budíček, si rád pochutná na všem možném. Co zrovna baští, to záleží hlavně na tom, jaké je roční období a co kde najde. Když přijde jaro a léto, to si náš opeřený kamarád nejvíc smlsne na broučcích, housenkách a všelijakých pavoucích a červících. Tyhle malé potvůrky jsou pro něj jako vitaminová bomba - však on ví, že potřebuje hodně síly na svoje každodenní dovádění. Když je venku teplo, zobká taky semínka, zrníčka a mladé rostlinky. No a v zimě a na podzim, to už těch broučků moc nelítá, tak se spokojí s tím, co zbylo ze zahrady - nějaké to ovoce, zelenina, oříšky a semínka. Náš mlsoun se nezastaví před ničím, klidně si pochutná i na tom, co zbylo od oběda. Hlavně mu ale nesmíme zapomenout dolít čerstvou vodičku, zvlášť když je venku pořádné vedro.

Hnízdění

Kohoutek obecný je takový malý šikovný ptáček, kterého poznáte podle jeho typické červené náprsenky. Nejradši si staví své domečky v nižších polohách. Samička je ta hlavní stavitelka - vždycky si najde pěkné místečko na zemi, schované v hustém porostu. Tenhle čiperný opeřenec má rád křovinaté oblasti, kraje lesů, ale klidně se zabydlí i v městských parcích nebo na našich zahradách. Jeho hnízdo vypadá jako útulná miska, kterou samička splete z trávy, různých kořínků a listí. Dovnitř si nastele měkoučký mech nebo peří, aby bylo pěkně pohodlné. Pak tam snese 4 až 6 vajíček a sama je zahřívá. Zahřívání trvá něco mezi 12 a 14 dny. Když se malí vylíhnou, oba rodiče je poctivě krmí hmyzem a jeho larvičkami. Asi po dvou týdnech už jsou mladí připravení vyletět z hnízda, ale rodiče je ještě týden přikrmují, než se osamostatní. Tenhle šikulka to všechno zvládne za rok dvakrát, někdy dokonce i třikrát.

Kohoutek - ten malý opeřenec s červeným chocholem, je pro mě symbolem ranního klidu a míru. Jeho zpěv, i když krátký a jednoduchý, dokáže rozehnat chmury a vnést do duše radost.

Božena Němcová

Ochrana a ohrožení

Náš malý opeřený kamarád kohoutek obecný se u nás pořád ještě celkem běžně vyskytuje. Je ale fakt, že za poslední roky ho na polích a loukách potkáváme čím dál míň. Za tímhle smutným trendem stojí hlavně moderní zemědělství - ubývá hmyzu, kterým se tihle ptáčci živí, a mizí i místa, kde by mohli hnízdit. Kohoutci si totiž staví svá hnízdečka přímo na zemi, nejradši někde v křoví nebo na mezi. Jenže těch mezí kvůli velkým lánům a těžkým strojům rapidně ubývá. A jako by to nestačilo, musí se naši kohoutci bránit i predátorům - liškám, kunám a dravým ptákům. Naštěstí existují způsoby, jak jim pomoct. Stačí hospodařit s rozumem - třeba sekat louky postupně, nechat některá místa zarůst a vytvářet pestré pásy zeleně. Taky je super omezit chemii na polích a chránit místa, kde už kohoutci hnízdí. Takhle jim můžeme pomoct, aby tu s námi zůstali i nadále.

Zajímavosti o kohoutcích

Kohoutek, ten pyšný vládce dvora, je vlastně docela zajímavý pták. Málokdo třeba ví, že jeho známé kokrhání není jenom ranní rituál. Kohoutek si prostě rád zakokrhá, kdy se mu zachce - ráno, v poledne i večer. Takhle dává ostatním najevo, kdo je tady pánem. Každý kohoutek má přitom svůj osobitý hlas, takže když zakokrhá, ostatní kohouti hned vědí, kdo se to ozývá. A není to jen o tom slavném kikirikí - tihle opeření fešáci umí vydávat spoustu různých zvuků, kterými se dorozumívají se svými slepičkami a kuřátky. Když se na kohoutka díváte pozorněji, zjistíte, že je to vlastně docela chytrý a složitý ptáček.